Když se naplní nejhorší obavy...

Čtyři roky od poslední aktivity na blogu naznačují, že už ho vážně moc nepoužívám. Upřímně, když se rozepisuji u tohoto příspěvku, byl bych radši, kdybych ho ani používat nemusel. Zatímco příspěvky níže jsou spíš výplody z nudy, tentokrát je to vážnější. Měl jsem to tak vždycky, tak to chci zkusit i tentokrát. Když mě něco trápilo, prostě jsem se z toho snažil vypsat a nebylo to úplně s cílem, že si to někdo někdy přečte. A co mě trápí?

Je to závažné, táhne se to dlouho a způsobilo to neskutečnou bolest mně i mým blízkým. Vždycky jsem se něčeho podobného děsil a tak samozřejmě klasická reakce je to, že se to stalo i nám. Když jsem ještě bydlel u rodičů, tak máma kdykoliv v televizi slyšela o tý bestii zmínku, oklepala se, řekla fuj a s hrůzou v očích změnila téma/přepnula program/otevřela jinou stránku. Bohužel, tak snadno s ní neskončíte, když už za váma dorazí na návštěvu a když mi 2 roky zpátky jednou máma zoufale volala, že dorazila i k ní, nevěděl jsem, co budeme dělat. Jak to chodí? Co teď bude? Otázek bylo hodně. Zoufalství ještě víc. Po prvotní panice jsme se pokusili nad to všechno povznést a odhodlaně vyrazit s tou sviní do boje s jasným cílem. Zdravým cílem. Šest chemoterapií roztažených na šest měsíců. Bude vám po nich zle, přijdete o vlasy, nebojte se, bude to dobré. Mamka je pesimista, takže přesvědčit jí o tom, že to bude dobré nebylo zrovna jednoduché. Když se to v rámci možností povedlo, nastala krize číslo 2. Bez vlasů? To nedám, co budu dělat? Mám dlouhý vlasy už odmala a teď nebudu mít nic? Bylo to další přesvědčování, že vlasy dorostou a hlavní je, aby byla zdravá. Začalo hledání paruky, která by přišla v úvahu. Ženský element nezklame ani v této situaci. Máma prošla snad desítky obchodů a správnou a vyhovující stejně nenašla. Po prvních dvou chemoterapiích pochopila, že bohužel bude potřeba, tak snížila své nároky a nakonec si konečně vybrala. Byla hezká. Hodně lidí ani nepoznalo, že je to paruka. Bylo vidět, že jí to zlepšilo náladu, což potěšilo i mě, že se zase usmála. Tedy v rámci možností, než to chemický svinstvo ukázalo svou druhou tvář a pravidelně s odmlkou tří dnů po jí bylo neskutečně špatně. Byl to strašný pohled, ale bohužel to takhle prý je a nic s tím nejde. Po šesti měsících a šesti dávky svinstva, co vás ničí přišel toužený okamžik, kdy to mělo skončit. Skončilo, nálezy jsou prý pryč. Při květnu dobrá zpráva. Naděje se zas objevila a vypadalo to, že všechno bude zas dobrý.

Mamka byla spokojená, vlasy už dorůstaly a velký kámen spadnul všem ze srdce. Bohužel pouze do listopadu, kdy máma šla na kontrolu a tam na CT objevili, že se opět nějaké svinstvo vevnitř tvoří. Zoufalství se vrátilo na všech stranách, objevilo se plno poraženeckých řečí o tom, že už to snad ani nemá cenu si to celé projít znova a pak si poslechnout, jak to zase nemá cenu. Snažil jsem se, co to šlo a nakonec se mi podařilo zvrátit blbý nápad všechno vzdát a ještě ten den si mamka řekla, že si alespoň koupí novou paruku, ať má nějakou změnu. To jsem podpořil a vybíral s ní. Proběhla tedy další operace a bylo připraveno dalších 6 dávek chemoterapií. Údajně hlavně na zaléčení a mělo by to být všechno v pořádku, protože tam nic závažného nevidí. Máma měla trochu jiný názor, měsíc po operaci jí strašně začaly bolet záda. Doktoři to moc neřešili a vypadalo to, že vzhledem k tomu, že jejich oblbováky moc nezabírají, tak ani moc nevědí jak. Takže mezi chemkama honili mamku od čerta k čertu, aby bolest nějak vyřešili. Ať už šlo o chirurgii, neurologii, dokonci i psychiatrii, nějaký chiropraktik taky proběhl, výsledek byl většinou stejný, všude vyfasovala krabičku čehosi na bolest, takže si mohla udělat přímo koktejly z prášků na bolest, což už pak samozřejmě nechtěla, protože už tak měla té chemie dost. Byla poslaná i na CT, magnetickou resonanci, centrum bolesti a nikdo žádnou příčinu té bolesti, která byla prý občas k nevydržení, neobjevil.

Posuneme se na květen, kdy mámě po poslední šesté chemce bylo oznámeno, že chemoterapie nezabrala, ale ať se nestresuje, že vymyslí jinou, která bude silnější a účinnější, ale že musí nabrat, aby měla alespoň 50 kilo, aby mohla léčba začít. Zoufalství popisovat nebudu, vyčerpání taky ne, ale když pominu řeči typu, že teď už to asi vážně nemá cenu, tak to nevzdávala. Akorát začínala mít obavy, že už někomu doktoři řekli něco víc a my jí to nechceme říct, aby se nestresovala. To naštěstí nebyla pravda. Teda zatím. To se bohužel změnilo v červnu, kdy po druhé chemoterapii z třetího koloběhu byla bolest zad tak neúnosná, že jí táta vezl v noci na pohotovost. Tam už bohužel ten moment, kdy si vás vezmou bokem kvůli stavu pacienta nastal a tátovi tam doktorka vysypala, že na CT odhalili, že rakovina postoupila do kostí, což je bohužel příčina těch bolestí, konečná a nelze pokračovat v léčbě. Co vám budu povídat. Zjistil jsem tuhle zprávu týden před svojí svatbou a sesypal jsem se jako domeček z karet. Všechna naděje zhasla, všechno to bylo k ničemu. V ten moment vlastně vůbec nevíte, co teď dělat. Prostě víte, že happyend nepřijde a end je blíž, než jste si v těch nejčernějších myšlenkách představovali. A vy musíte dál hrát, že je všechno v pořádku a bude, protože jinak by to bylo ještě horší, kdyby něco tušila. Chodil jsem tak do nemocnice a doufal, že alespoň tu svatbu nějak zvládne. Léčba skončila, všechno ukončili a máma dostávala po šesti hodinách injekce Morphinu, pro který jsem chodil do lékárny. Asi to naštěstí moc z vás nezná, ale tyhle silný opiáty vydávají ve speciálním režimu, dostanete recept s modrým pruhem, který upozorňuje, co vlastně jdete vyzvedávat za silný opiáty a tak lékárnice na vás v první řadě kouká jako na potencionálního feťáka a když ověří totožnost, tak se tento pohled změní na soucitný pohled, který jasně říká, jakou věc vám vlastně dává do ruky. Sedávali jsme v nemocnici na balkóně a pro mamku i přes to všechno byl hlavní problém to, že nemá na svatbu pořád žádný šaty, takže jsme tam celé odpoledne hledali, kde by co našla, když náhodou měla na něco chuť, skočil jsem pro to, protože to byl vzácný okamžik, jelikož ona na sebe nikdy moc nemyslela a radši všechno vždycky dala ostatním než aby si to vzala sama. Už jsem jí tu její přílišnou dobrotu často vyčítal a tak alespoň v posledních měsících šla do sebe a fakt si i řekla, když něco chtěla. Tak jsme si ty balkónový chvíle užívali, řešili všechno a já se koukal kolem sebe, jak i ty ostatní lidi na onkologickém oddělení, kteří často dokonce i věděli, kolik času jim zbývá, srší optimismem a nic nevzdávají. Zlepšilo to náladu i mně. Bohužel jenom do chvíle, než se blížil čas, kdy vyprchávala injekce Morphinu, to už bohužel bylo vidět, že mamku začíná všechno bolet a už dlouho nevydrží sedět, tak jsem vždycky řekl, ať si už jde radši lehnout a že přijdu zas zítra hned, jak to půjde. Zezačátku jsem opustil oddělení a už ve výtahu jsem musel nasadit brýle, protože tahle přetvářka byla strašně těžká a emoce jsou v tomhle případě venku takřka hned.

Byl čtvrtek, dva dny do svatby, mamku pustili do domácího režimu s tím, že bude domu jezdit pečovatelka a dávat injekce co 6 hodin. Pro mamku jsme přijeli a bylo vidět, že její stav je zas tak nějak na houby. Vyzvedl jsem další dávku receptu s modrým pruhem a soucitné pohledy jako bonus a jeli jsme domu. Už jsem viděl, že svatba bude hořkosladká a bál se čím dál víc, že tam na to budu sám. Renča mi byla celý ten týden neskutečnou oporou a říkala, že to klidně odložíme. No jo, jenže to nešlo. Udělat to, tak by to bylo buď velmi podezřelé a máma by hned věděla, že je něco špatně a hlavně někde tam vzadu byla obava, že kdyby se to oddálilo, tak už se šance, že by tam mohla přijít snížila ještě víc, protože vidina na zlepšení skutečně nebyla. S díky jsem odmítl a nadále doufal, že třeba alespoň chvíli její účast vyjde. V pátek jsem doufal ještě míň, měla strašný bolesti. V sobotu jsem měl jet k nim s tím, že se od nich pojede do Průhonic, tak jsem se ráno úplně bál zavolat a zjistit, jaký je stav. Naštěstí zapůsobila nějaká vyšší moc a mamce bylo dobře, snad nejlépe, co v posledních dnech šlo. Všechno klaplo, dovedla mě k oltáři, s menší pauzou vydržela i na hostině a fungovala skoro celý den. K večeru už bylo vidět, že únava přichází a tak se rozloučila. Bylo vidět, že má radost, že to nakonec vyšlo. Já měl taky. A strašnou. Vyšlo to, byla u toho a snad si to i užila. Navíc jsem splnil i úkol, co jsem si vnitřně dal, jelikož jak já, tak mamka jsme vždycky byli odpůrci focení, což má za důsledek to, že nemáme skoro žádný fotky. Což vás najednou strašně mrzí a tak ikdyž víte, že tyhle budou mít hořkosladkou pachuť, protože na ní vždycky uvidíte, jak v té době už byla zžíraná tím svinstvem, tak si řeknete, že přece jenom máte alespoň něco a když tam navíc vypadá šťastně, tak se to vynuluje. Foťte se se svými blízkými častěji, ať tohle pak nemusíte řešit.

Pak už se stav bohužel dost horšil, ale pořád tu byla sem tam nějaká světlá chvilka. Navíc po kontrole zjistila, že jí z důvodu těch bolestí nechtějí vzít na další chemku, tak rázem byla podezřívavější, že už určitě něco víme a nechceme jí to říct. Měla bohužel pravdu, ale těžko můžete někomu takhle na férovku říct, že léčbu už ukončili....No, ve čtvrtek 21. června mi mamka volala, jestli bych jí mohl skočit do Krče pro recept na další Morphin, že už jí dochází. Pominu to, že přestože tam den předtím volala a recept měl být v kartotéce připravený, tak jsem tam čekal 2 hodiny čistýho času, než mi ho někdo napíše, to vem čert. Vyzvedl jsem a jel jsem za mamkou domu. Ležela, říkala, že dneska to za moc nestojí, chvíli jsme se ještě bavili o všem možným a domlouvali se, jak o víkendu přijdu a něco vymyslíme nebo půjdeme alespoň na zahradu. Souhlasila, dal jsem jí pusu a říkam, ať se drží a že jí mám rád a ať mi kouká psát, jak jí je. V pátek nekomunikovala, tak jsem si říkal, že asi odpočívá, prý měla v pátek fakt velký bolesti, tak telefon bylo asi to poslední, co jí zajímalo. Bohužel se ale v sobotu ukázalo, že ve čtvrtek jsme spolu mluvili takhle normálně naposled.

V sobotu mi volal táta, že když šla máma ke dřezu, tak sebou bohužel sekla a vůbec se nezvedala, zavolal rychlou, ta jí převezla do Krče, kde už její stav znali, ale radši byla poslaná na akutní CT, aby zjistili, co se stalo. Následně si tátu vzali bokem a řekli mu, že jsme se z kostí dostali ještě dál, rázem už se tvoří nádory i v hlavě. Do toho všeho měla epileptický záchvat a jelikož nemohla hýbat pravou rukou, tak podle všeho i malou mrtvici. Sečteno, podtrženo, tohle všechno mělo za následek to, že mamka najednou nemohla mluvit a tak nějak už vlastně nic. Navíc, co jsme zjistili zpětně, tak celý víkend nedostávala Morphin, prý o tom na jiném oddělení neměli šanci vědět, takže byla v naprosto strašných bolestech. Což vysvětluje to, co jsme v neděli viděli, když jsme přišli na návštěvu, naprosto mimo, jenom hluboce dýchala a nebyla schopná ničeho. Přiznám se, že ten pohled jsem nedal, musel jsem vyběhnout na chodbu a brečel jsem jak malej spratek. Ostatně když jsme vyšli pak ven, brečeli jsme s bráchou a tátou všichni. V týdnu se naštěstí její stav zlepšil, protože začala dostávat Morphin, nicméně bohužel nám bylo oznámeno, že lepší to nebude a spíš naopak. Když jsme šli na návštěvu v úterý, tak už vnímala, byla při smyslech, snad i bez velkých bolestí, pozorovala, poslouchala a pohled to byl lepší. Leč teda rozhodně stále strašný. Bylo nám oznámeno, že jí budou muset přesunout do hospicu, protože v tomto stavu už s ní bohužel nejde nic dělat a doma si s ní v tomhle stavu nemáme šanci poradit. Další rána. Převoz se tedy domluvil na pondělí, 9.7. na Spořilovský hospic. Ten má bohužel nepříjemný přídavek v tom, že loni tam zemřela babička. Ta by chudák asi koukala, kdyby věděla, že rok po ní tam skončí její dcera..

Aby toho nebylo málo, tak mě sundal nějaký bacil, takže jsem tam týden vůbec nemohl, abych mámu nenakazil to by jí asi moc nepřidalo, tak jsem poslouchal jenom reporty od táty a bráchy, jak to všechno vypadá. Když jsem tam konečně dorazil, tak přesto v jak špatném stavu už byla, tak se vždycky na chvíli probrala a snažila se i něco říct. Občas to vyšlo, ale bohužel nic extra smysluplného to nebylo. Napila se, i při krmení se úplně nevzpírala, občas se usmála, sledovala, jednou si dokonce řekla o pusu, pohladila mě po hlavě, většinou ale bohužel bědovala a nebo řekla i fráze jako "já umřu" nebo "to už nemá cenu". To nikomu moc na optimismu nepřidalo a bolelo to ještě víc. V neděli nevíme nikdo, co se stalo, ale celý den nespala a i přes zdvojené dávky Morphinu po čtyřech hodinách prostě nezabrala a pořád se snažila komunikovat. Byli jsme tam od rána do odpoledne, pak trochu zabrala. Táta řekl, že sjede domů a pak se ještě vrátí. Pak mi od mamky volal, že vůbec neví, co s ní, že je strašně neklidná, křižuje se a že je to hodně špatný, okolo deseti dostala něco na uklidnění a konečně usnula. V pondělí jsme přišli a ošetřující říkala, že celý den spí. Seděli jsme tam, koukali, stav už skutečně hrozný. Byla z ní kost potažená kůží, už neměla sílu ani zavřít pusu a oči, takže spala takhle. Pohled, který člověku hrne slzy do očí jenom se na ní podívá, kor když si uvědomí, jak rychle dokázala takhle sejít díky tomu svinstvu. Po chvíli jsme šli, bohužel to nemá moc cenu tam být. Ani v úterý a ve středu se nic nezměnilo, ve středu mi ráno volal táta, že mu doktorka řekla, že z praxe bohužel ví, že v tomhle stavu už to bývá otázka pár desítek hodin. Vy už jste tak emočně otupělý, že jste s tím bohužel smířený, přestože vás to mrzí a strašně bolí tohle slyšet. Tentokrát se bohužel doktorka nepletla a čtvrtek ráno se nesl ve znamení telefonátu od táty, že mu ráno volali zprávu o tom, že máma bohužel deset minut po půlnoci svůj běh na ne zrovna férové trati dokončila...

Tak tu tak sedím, přemýšlím a říkám si, že to není fér. Ať už to vezmu z pohledu toho, že 55 rozhodně nebyl vysoký věk, který by měl být konečný nebo z toho, že přijít o mámu takhle brzo je ještě víc nefér. Nehledě na to, že bráchovi je 21, což to je ještě horší a obdivuju ho, že to relativně statečně zvládá, protože on na mámu byl hodně fixovaný, někdy až moc. Plno jsme toho nestihli, těšil jsem se, jaká bude úžasná babička a bude přesně taková ta typická, co bude svoje vnoučata rozmazlovat nebo že se konečně podívá k moři, jak jsme si slíbili, až tu svini porazí, když to dřív nějak nevyšlo. Nic už neklapne, odešla, už nic nedoženeme a nestihneme. Strašně to bolí a ještě víc mě to všechno mrzí. Snažil jsem se, co to šlo, ale k ničemu to nebylo. Doufám, že jsem alespoň ty poslední roky nějak zpříjemnil a zlepšil, jak to jenom šlo. Vědět, že už jich moc nebude, snažil bych se mnohem víc. Bolí to hlavně protože jsme k sobě měli vážně hodně blízko po všech směrech a i každý vždycky říkal, že jsem celá máma jako povahově, tak i podobou.

Nejhorší jsou ty věci okolo, vy se v tom topíte a do toho se začnou ozývat hlasy, že musíte nějak vyřešit majetek, dědictví, pohřeb, všechny ty účty, služby, tarify a další kraviny, ke kterým se nedostanete. Já chápu, že mamka pořád doufala v to, že bude v pořádku, ale tak nějak podvědomě mohla alespoň někde mít sepsaný všechny hesla, přístupové údaje a další věci, i já to mám v obálce napsané, nikdy nevíte, co se může stát a pak nikdo neví, co má vlastně kde hledat. Kdybych náhodou neznal její heslo od mailu a od telefonu, tak nezjistím ani to, že T-mobile už chystal penále za dvě nezaplacené faktury (obdivuju jejich tempo, když se jednou zpozdíte s platbou, šmejdi). Nezbývá než doufat, že zatím je všechno v pořádku. Člověku to pořád tak nějak nedochází, neuvědomujete si, že když přijdete k nim, že už vás tam nikdy nepřivítá, nebude vám celý den nikdo vnucovat co hodinu něco k jídlu, už to prostě nikdy nepřijde. Místo toho vás čeká něco, co jste si ještě před rokem říkal, že už teď dlouho nechci zažít, natož řešit. Ano, v horizontu posledních asi pěti let to byla dávka tří pohřbů. Je to smutné, ale člověk si tak nějak řekne, že s věkem 70+ to je bohužel reálné. Že ale rok po babičce odejde mamka by mě nenapadlo ani v nejčernějších představách. Nebudu si hrát na optimistu (to by mi stejně většina lidí, co mě znají, nevěřili), když mi poprvé volala s tím, že jí našli nádor, tak mi hned na mysl ten nejhorší scénář vyskočil, ale pořád jsem si říkal, že přece nemůže být hned tak zle a že pořád někde čtu, jak se z toho ten a ten dostal a žije si dál klidným a spokojeným životem. K tomu jsem se upínal. Moc jsem si tenhle scénář přál. Hlavně mamce jsem ho přál, protože to sice zní asi jako klišé, co každý řekne o svém rodiči, ale já jsem vážně obětavějšího člověka neznal. Ona udělala pro každého první a poslední a nečekala za to nic. Nejsmutnější na tom je, že za to ani nic většinou nedostala. Vždycky dávala sebe až na poslední místo, což jsem jí vždycky strašně vyčítal, protože vždycky se najde moment, kdy musíte být trochu sobec. A takhle se vám za to všechno někdo odvděčí. Skončíte takhle. Jestli jsem někdy něco považoval za nefér, tak tohle svinstvo...

Asi už jsem na konci. Co vám budu povídat, lehké to není. Už jsem to musel dost lidem oznámit a vlastně ani nevíte, co čekat za odpověď a jak na to všechno reagovat ať už jako příjemce nebo odesílatel té zprávy. Je to zkušenost, kterou nechcete, ale stejně jí získáte, jenom vnitřně všichni doufáte, že co nejpozději to půjde. Já na to ještě nebyl ani trochu připravený, ne, že by se na to připravit šlo, ale od jistého věku si tu možnost začnete připouštět, jako třeba u prarodičů. Tady tomu tak nebylo. Přiznám se, že celý ten poslední měsíc mě psychicky tak vyšťavil, že kdybych dělal v dole, tak asi budu míň unavený. Naštěstí mám okolo sebe pár lidí, kterým jsem to břemeno svěřil a pomohli mi alespoň občas přijít na jiné myšlenky a všechno na chvíli uklidit do pozadí, jinak bych se asi zbláznil. Nehledě na mou úžasnou ženu, která se svojí manželské role "i ve zlém" musela uchopit rychleji, než by kdokoliv vůbec mohl tušit. Přiznám se, že tu nemít, tak teď jsem asi v mnohem horším stavu. Ale stihnout za měsíc a půl po svatbě hned takovou zkoušku, to je taky pěkně na houby. Člověk si říká, jak si ty první měsíce v chomoutu užije a všechno bude krásný, což si taky myslí všichni okolo a nechápou, proč tomu tak vlastně není. Tak teď to třeba pár lidem taky dojde.

Mami, já už jenom doufám, že jsi odešla bez zbytečných bolestí a že teď už je ti lépe, pozdravuj tam nahoře babičku i dědu, nikdy na Tebe nezapomenu a věř, že nám tu všem budeš strašně chybět, snad nás tam nahoře budeš hlídat....

A na závěr jsem vytáhnul ze šuplíku ještě track, který mi podkresloval skoro celé tohle psaní, ale na náladě nepřidá. Ostatně ne nadarmo je u něj jako top komentář: "Jestli vám někdo chybí, neposlouchejte to, zlomí vám to srdce."

💔💔💔 R.I.P. 19.7.2018 0:10 NEVER FORGET💔💔💔

Jestli jste to někdo dočetl až sem, tak vám děkuju a snad se sejdeme za nějaké příjemnější situace...

Nebojte se nákupu na Amazonu, dostanete víc, než čekáte.

Řekl jsem si,  že musím někde shrnout to, co jsem v posledních dnech řešil. Když žijete v Česku, přijde Vám to jako sci-fi a moc lidí mi to nechtělo věřit, ale skutečně je to tak.

K smrti nesnáším reklamace. Nebaví mě to řešit kor když vím, jakého přístupu se mi dostane a že si počkám třicet dnů na něco, co vlastně pak ani nemusí být dle mých představ. To si ještě znásobte, když dostanete skvělý nápad objednat si něco v zahraničí, připojte svou lenost cokoliv posílat poštou a průšvih je na světě. Ale nic mě neodradilo, protože jsem si řekl, že potřebuju nová sluchátka. Po krásných pěti letech mi totiž moje super pecky CX 300 II od Sennheiseru pomalu začaly naznačovat, že už je pomalu čas vyrazit na zasloužený odpočinek. Řekl jsem si, že je čas je něčím nahradit. Pohrával jsem si s myšlenkou, že si koupím ty samé, ale pak jsem usoudil, že by to chtělo změnu a hlavně sluchátka, co budou mít ovladač a mikrofon. Úkol to je nadlidský, vybrat kvalitu a zajímavý design mi nakonec zabralo asi 2 měsíce a vybral jsem si úplně náhodou značku, o které jsem neměl ani tušení. House of Marley, tak to je značka sluchátek s odkazem Boba Marleyho, které jsou originální hlavně svým zpracováním z javorového dřeva, recyklovaných materiálů a textilně zpracovaným kabelem. Nejsem žádný vyznavač Marleyho, jeho tvorbu vlastně ani neznám, ale sluchátka mi padla do oka okamžitě, kor, když jsou přímo kompatibilní s iPhonem. Špuntů už mají docela dost druhů, tak jsem tápal a nakonec jsem si samozřejmě vybral model Redemption Song v Midnight barvě, které u nás žádný e-shop nenabízel. Řekl jsem si, že to risknu a objednám je z UK Amazonu a budu se modlit, aby se s nimi nic nestalo, protože posílat je zpátky byla moje nejtemnější noční můra. Objednal jsem v pátek a ve středu už mi do práce přijelo UPS i se sluchátky. Byl jsem docela v úžasu, jak rychle byla objednávka vyřízena.

Sluchátka výborná, zvuk, kterému nejde nic vytknout. Radost jsem si udělal a byl jsem spokojený, že jsem dal šanci nové značce s velmi zajímavým designem a originální filosofií. Strach z možné reklamace zmizel. Objevil se ale na začátku srpna, kdy jsem při výletu zjistil ve vlaku, že se mi odlepila jedna mřížka ze sluchátka a vypadá to hodně nehezky. No, zoufalství dorazilo, přece jenom, sluchátka za 1900 Kč nechcete jenom tak pohodit a vzdát se jich, tak jsem začal studovat, co si s tím teď počnu....

Celý reklamační pokus započal hned v neděli odpoledne, když jsem se vrátil domů. Napsal jsem email na podporu Amazonu, kde jsem popsal, co mám vlastně za problém. Asi po hodině mi hned došla odpověď (v neděli, už to je super), která mi vyrazila dech. Slečna se mi v mailu asi 10x omluvila za způsobené komplikace a oznámila mi, že hned nechává poslat nový kus a jestli by mě mohla poprosit, tak ať do měsíce pošlu ty poškozené k nim (v mailu jsem dostal čárový kód a štítek na obálku, takže stačilo jenom nalepit a poslat). Samozřejmě Amazon to nedělá úplně takto naslepo a pokud sluchátka do měsíce nevrátíte, strhne si celou cenu nového kusu z Vašeho účtu, jelikož kreditku mají stále propojenou s účtem, přes který nakupujete. V pátek už jsem měl nová sluchátka na stole, UPS zas dorazilo bleskurychle. Po šokování tímto přístupem jsem tedy začal řešit, jak co nejlépe vybavit balík do Británie. Vsadil jsem na Českou Poštu a vydal jsem se s připraveným balíčkem, který jsem oblepil etiketami a čárovými kódy z mailu. K mému překvapení stálo podání balíčku pouze 115 Kč a v ceně bylo i pojištění zásilky na 800 Kč. Nu což, 19. srpna byl balíček odeslán a už jsem jenom čekal, jestli skutečně dojde. Při ceně poštovného jsem si říkal, že snad ani nebudu nárokovat proplacení poštovného, který mi hned v úvodním mailu slečna nabízela, když předložím doklad o podání zásilky, ale ono to ani nebylo třeba. Dnes, tedy 25. srpna mi totiž podporu Amazonu napsala, že moc děkuje za odeslané vadné zboží, které dorazilo v pořádku a na účet mi posílají úhradu poštovného v celkové hodnotě 141 CZK. O nic jsem se neprosil a přesto jsem dostal vráceno ještě více, než jsem vůbec dostat měl. No řekněte, není to dokonalý přístup? Já vlastně pořád v úžasu koukám, jak dokáže někde fungovat péče o zákazníka. Po této zkušenosti už se mi skoro ani nechce nakupovat jinde než na Amazonu, protože alespoň vzdáleně podobný přístup tady prostě zákazníkům žádný obchod není schopen nabídnout.

O tohle jsem se prostě musel podělit, ikdyž to jistě někdo z Vás už třeba zažil a praktikuje déle. Pro mě je to nové a naprosto motivační pro chvíle, kdy zas budu hledat něco, co u nás není ani k dispozici. Ostatně, teď budu asi u všeho zvažovat, jestli nebude lepší si to koupit na Amazonu, než u nějakého z vydřidušských řetězců v Česku. Nechcete se někdo třeba inspirovat tímto přístupem? Věřím, že mnoho zákazníků by to ocenilo.

Poprvé to stojí za to

Tak jsem si zase řekl, že něco spíchnu. Při pohledu na nadpis je mi jasný, že někdo si to spíchávání vyložil zase podle sebe. No já mám svědomí čistý, ale ty, milý čtenáři, ty seš pěkný prase, protože tohle je seriózní blog (ostatně, to už musí jistě pravidelný čtenář vědět).

O čem to dneska bude? Zase jsem nabral nějakou inspiraci, když jsem byl mezi lidma (jsme sice dost podřadnej druh, ale občas, když tenhle druh pozoruju více, přiučím se zase něčemu novému). A právě o tom novém to dneska bude.

Internetový seznamování, o tom to dneska bude. Proč? Je to v módě. Proč? Vytáhnul to na mě kamarád, který byl tímto způsobem nepolíben, ale přesto to zkusil. Výsledek? Naprostá tragédie. :D Ale nebudeme se tu smát mému kamarádovi, protože si živě dokážu představit, jak si myslel, že to bude probíhat. Ostatně já ani tak nechci řešit balení slečen přes internet. Spiš to chci vzít tak nějak od Aše po Žatec. Ostatně proč hledat jenom ženský? Ne, teď skutečně nenaznačuju nic o svojí orientaci a ani se k ničemu nechci přiznávat, jenom chci říct, že dobrej kámoš taky není od věci.

Vrátíme se k prvopočátkům, které se datují tak o 9 let zpátky. Vlastně dost přesně 9 let zpátky, kdy tehdá ještě mladého, nešedivého a perspektivního Lukapa napadlo, že by si mohl založit účet na velmi populární chatovací stránce Xchat. Lukap měl totiž skutečně blbou základku, kde neměl motivaci k tomu, aby tam vůbec chodil, natož aby se tam měl s kym normálně o čem bavit. Tak když se doma objevil počítač, nějak jsem narazil na tuhle možnost a závislost byla na světě. Přezdívky některých si pamatuju dodnes a byla to teda zatracená závislost. S některými se táhla sálodlouhá debata od odpoledne do večera skoro denně. Po podrobnějším zjištění jsem dokonce zjistil, že někteří nebydlí ani tak daleko. Zhruba po roce už jsem začal koketovat s myšlenkou, že by možná nebylo od věci taky někoho konečně poznat. S tim jsem si skutečně ale jenom pohrával, protože jsem byl zbabělec a představa, že se sejdu s někym, koho ani neznám, tak ta mě spíš děsila. Kor když jsem nepatřil mezi nejhovornější jedince. Věci ale prostě vyplynou a člověka postavěj před hotovou věc. Jedna slečna po mně chtěla, jestli bych jí nesehnal nějaký CD (byl jsem v tý době boss s vypalovačkou, to neměl jen tak někdo!), tak jsem kejvnul a řekl, že jí je přinesu. Trpce jsem toho pak litoval, protože strach stoupnul neskutečnou silou. Nehovorný Lukap se setká s někým, koho vůbec nezná. Proboha! Ty debile, na cos to kejvnul! Co s tim teď! No prostě tam půjdeš a nějak to uhraješ! Doprdele, nemůžu dejchat, uh, du blejt, ne, jíst nebudu ani náhodou.

Přišel den D, nikomu jsem ani nic neřikal a vyrazil. Doufal jsem, že pořekadla o tom, že internet je plnej úchyláků není tak úplně pravdivá záležitost. Mamíííí, že neeeee??

Došel jsem, sednul na lavičku a čekal. Nikde nic, nakonec se ale objevila sympatická slečna, se kterou se i dalo mluvit. Já se překvapivě taky chytal, ale přiznám se, že jsem měl štěstí, že byla hodně ukecaná. Pak by to bylo asi horší. Další zkušenost na sebe nenechala dlouho čekat. Tam už to bylo sice trošku horší, ale člověku to taky něco dalo. Učil se, jak s neznámou osobou začít fungovat. Překvapivě to šlo dobře a nervozita opadávala s každým dalším setkáním. V mnoha ohledech to šlo i líp, než jsem původně měl v plánu. Zkušenosti jsou to ale stejně cenné, ikdyž jsou (teď už to můžu říct s čistým stolem) špatné.

Z chatů a všelijakých webů se to pak vyvinulo ke svévolnému seznamování s lidmi, kteří mají stejné zájmy, nemají co dělat, nebo prostě hledají kamarády na posezení někde venku, v hospodě nebo si prostě chtějí jenom vyměnit pár písmenek, když jsou u počítače. Troufám si tvrdit, že teď už jsem v tomhle ohledu natolik zběhlý, že mě žádná osoba, kterou neznám, nedokáže překvapit natolik, že bych dopustil trapnýho ticha, které bylo vždycky největším strašákem u tohodle navazování kontaktů.

Když to shrnu. Všechny ty sociální sítě a podobný ptákoviny člověku hodně daly a hodně vzaly. Já jsem spíš pro ty plusy, ikdyž to, co ke mně něco dokázalo zavát, to taky teda stálo za všechny prachy. No ale spolužáci ze školy, to byla přechodná záležitost a zůstalo jenom těch pár nejvěrnějších (ty naštěstí stojej za to) a lidé, se kterými jste se spojili díky všemožným sítím, ty tu jsou teď. Někteří už dokonce pěknou řádku let a za to jste rádi, že fungujou a vydrží to s takovym případem takovou dobu (zdravím především do Pardubic). Uvidíme, kam ještě starého Lukapa vítr zavane. Než ale nabírat nějakou významnou kvantitu lidí, kterým budete za chvíli zase u prdele, tak radši zůstanu u těch stávajících, kteří se na vás při první příležitosti nevyserou (zdravím 80% spolužáků/spolužaček a jejich větu "No určitě se musíme pak ještě někdy sejít, že už spolu nechodíme do školy neznamená, že někam nezajdeme").

Po obrazu toho úchyla jsem ztratil nit a vařil z vody, takže s tim textovym průjmem nejsem spokojen a nehodlám tomu dělat korekturu, ostatně jako vždycky.

Jo a bacha na úchyláky, přece jenom někde za počítačem asi čekaj. Ten dolní obrázek to hezky ohraničuje, takže až po něj to stojí za prd......prdel?

Asi to chce na závěr tématickou píseň....tak tu je.

Mimochodem, je 7340 prochatovanejch hodin na Xchatu hodně? Jak jsem tam mohl tak dlouho vydržet, to je mi dneska fakt už záhadou. Di do prdele Xchate, je dobře, že už chcípeš.

Co dělám jinak od dob Jablíčka 5

Překvapil jsem sám sebe, že jsem skutečně splnil to, že píšu už druhej blog za tento týden. Sice jsem chtěl psát něco úplně jiného, ale to si nechám na příště. Teď se pojďme podívat na to, co jsem teda napatlal.

Jak jistě víte, tak jsem všude vyřvával, že jsem si na Vánoce udělal radost a koupil nového jablečného miláčka. Na jablíčka jsem úchyl, takže při výběru nového mobilu to byla naprosto jasná volba. Nutno podotknout, že jsem hodně změnil svoje zvyklosti. Co konkrétně? To zhruba teď rozeberu a sepíšu i s patřičnou ukázkou.

1) Fotim, kudy chodim

Podlehl jsem kouzlu dobrýho foťáku. Fotim, každou kravinu, co mi přijde zajímavá. Do jisté míry mám ještě pud sebezáchovy a nezveřejňuju každou kravinu. Při pooping timu fotky procházím a promazávám, takže nakonec toho stejně moc nezbude. Hrátky s foťákem jsou prostě moje nová úchylka. Samozřejmě sebe nefotim, to svýmu milému telefonku udělat nemůžu.

 

2) Socka sítě v mobilu - no jo, šmíring all the time

Jedu Twitter, jedu Facebook, štěstí tam nenajdu. Vlastně nic novýho tam nenajdu, ale v mobilu na to prostě čumíte, ikdyž vám to už ani nedochází. Rychlý, pořád při ruce, no co vám budu povídat. Prostě to je vončo.

 

3) Profesionální meteorolog

Ráno otevřít oči, načíst počasí: "Do prdele, tam je zima. Já musim vstát a jít do toho. No to zas bude pitomej den. Ježiši, ještě tam je mráček, no to bych se na to vykašlal, někde zmoknu, co jsem komu udělal." Tak takhle to asi nějak funguje každý den aneb jak si zkazit den hned ráno v chladných dnech.

 

4) Fór Skvér - čumte všichni, kde jsem

Další úchylka, díky který ukážete všem, kdo vás sledují, kde zrovna jste. Kromě toho tahle věc ukáže doporučené a nejbližší místa, co stojí za to. Občas ale to, co hledáte, to ani nenajde. Foursquare je fajn věcička, ale přiznám se, že občas jsem línej nahodit kvůli tomu net a checkovat se, kor, když se pohybuji většinou na stejných místech. Ale na fotky žrádel v restauracích je to bezkonkurenčně nejlepší záležitost. Hlavně, když máte hlad, tak to zaručeně potěší. Ale něco to holt nenajde....

 

5) Appstore aneb co si koupim, ikdyž to nepotřebuju

Je to mor. Otevřete to a máte pořád tendence něco kupovat. Tohle vypadá hezky. Budu to někdy používat? Těžko. Ale tak proč bych si to nekoupil, vypadá to hezky. Ne, fakt se na to vykašlu, to bych nevyužil. Ty jo, ale podívej se na tohle, to je zadarmo a stálo to 6 Eur. Tak to už vezmu, ikdyž to třeba v životě nepoužiju. Ty jo, to je fakt k ničemu, jak za tohle někdo mohl dát 6 Eur, ještěže já to měl zadarmo, to musim smazat. Hmm, tak co tu máme dál? Tohle by nemuselo být špatný....takhle to chodí skoro denně, nejlíp v posteli před "spaním".

 

6) Lást. Ef Em

Další sociální mor. Last.fm je záležitost, která zaznamenává, co zrovna posloucháte. Věřím, že většina z vás to používá. Já už to tahnu od roku 2006 a od té doby mi připadá poslech čehokoliv bez scrobblování jako úplně zbytečně poslechnuté. Už od dob prvního iPhonu jsem měl klienta, který mi přehrané skladby zaznamenával. Teď je všechno pohodlnější a rovnou v přehrávači. Tim pádem neposlouchám moje hudební drogy jenom tak bez efektu. Všechno se zapíše! Samo! Stačí net! Jeeeej!

 

7) Kráčim a vim jak!

Novej mor, co mě pronásleduje. Jak jsem psal níže v předchozím blogu, poslední dobou musím chodit. Nožky zloběj, tak jsem si řekl, z čím si to zpříjemnit. Moves je ta věc. Prostě si máte mobil v kapse a hledíte se svého a on vám u toho počítá kroky, počet kilometrů, co ujdete a délku chůze. Je dokonce natolik inteligentní, že pozná i to, když nasednete do autobusu nebo jinýho prostředku. Já ho stejně používám jenom na procházky, protože kdybych ho měl zaplý celý den, tak mám hned po baterce. Šikovná věcička, která udělá i z vaší procházky šikovnou statistiku. Baví mě to hned víc.

 

8) Bannery aneb mobilní billboard

Často jdete na nějakou akci, kde hudba řve tak, že slyšíte velký prd. V tomhle je tahle věcička výborná. Napíšete text, ono se to změní na led banner, který znáte třeba z autobusu, a text projíždí. Často taky má úspěch napsat nějaký ten vzkaz a začít s ním mávat na interpreta na pódiu. Jeden řekne, že to je blbost, ale představte si, že si toho někteří vážně všimnou a reagujou na to. Kámoš tu aplikaci viděl, pořídil si jí a pojal to jinak, takže když s nim náhodou někam jedu a vystupuju dřív, tak vidím přitisklej mobil na okně s nápisem "Jdi do prdele". No jo, kamarádi....

 

9) Chrápu s telefonem, on mě hlídá!

No co....v posteli mám místo, tak mi u hlavy leží telefon. A hlídá můj pohyb. A ukáže mi, jak v noci spim. Já teda vim, že mizerně, ale je dobrý to mít v grafu a s přesnejma číslama. Takže z toho už se stala taková povinnost, lehnout, mobil v nabíječce vedle polštáře, a hlídej mě, kamaráde.

 

10) Instagram aneb nacpi tam filtr, ať je to hezčí!

Tohle je mor. Tohle mě štve. Pořád mě to nutí koukat na to. Zadávat různý tagy a koukat na tématický obrázky. Snažit se taky něco přidat a hodit na to filtr, ve kterym pak vypadá fotka nejlíp. Ano, podlehl jsem Instagramu, ale bohužel pozdě, takže se někde prosadit je už těžký. Nicméně přidávám a baví mě to. Baví mě fotit, baví mě koukat na cizí fotky. Je to prostě závislost. Z toho všeho asi největší. Ještě tak mít větší publikum, musim nahodit sítě a zlanařit nějaký český "fotiče". Nebudu o sobě tvrdit, že jsem fotograf, ale baví mě zachycovat věci kolem mě. Tohle je prostě ono! Ale svoje fotky tam taky radši dávat nebudu... :D http://instagram.com/lukeupcz

 

11) Nějaká ta gameska občas

Som hravý chlapec. Hraju hry rád, když je čas, ale na iPhonu fakt moc ne. Ta baterka to nesnáší moc dobře a hrát na něm, tak nestačim nabíjet, takže to přenechávám spíš většímu iPad bráškovi. Ale občas si přece jenom něco zahraju, přece jenom do autobusu nebo metra většinou iPad netahám, tak si rychle skočim třeba Doodle Jump na iPhonu. Tyhle jednoduchý hry jsou stejně nejlepší.

 

12) Virtuální kamarádka, co má na všechno odpověď

Už když jsem tuhle funkci viděl, věděl jsem, že se s ní zkamarádim. Odpověď má na všechno, pokud se jí teda zrovna neptáte na lokalitu v ČR nebo jiný služby spojený s ČR, protože chytří inženýři s náma zatim stále nepočítají. Ale i tak je s ní sranda a její "Good Night Lukas" už je pro forever alone Lukapa jediná radost před spaním a už taková povinnost.

Co dodat. Haters gonna hate, řeči typu "Tolik bych za telefon nedal" mě nezajímaj. Chtěl jsem si udělat radost, udělal jsem si jí. Sice se můj život nijak nezlepšil, je to pořád stejně na hovno, ale alespoň je s iPhonem příjemnější a někdy i veselejší. Domluvil jsem, iOS forever, haf....nebo haf radši ne. GrrrHH HaaAuuuau GRAAAAUUU. (To byl gepard, jestli jste to někdo nepoznal.)

Já mám vlastně blog....Som zabudol

Tak jsem se trošku zastyděl. Zjistil jsem, že mám vlastně blog, ikdyž už jsem o tom prakticky nevěděl. No...tak sem zas nějakej ten průjem musim vyplodit, aby se neřeklo. Koukám...poslední příspěvek ze srpna, sakra, to jsem to teda flákal..... Jo a abych nezapomněl - Tímto děkuji sexy polo-pražandě za připomenutí, že mám blog! Mimochodem, blog existuje už přes rok a za tu dobu má neuvěřitelných 5 příspěvků!!! Není to nějakej druh rekordu nebo tak něco? Ne? Hm...tak asi ne no, to jste mě zas naštvali hned na začátku...

Co máme novýho? Já jakožto zastánce stereotypů (možná z velký části nedobrovolně) si na změny moc nepotrpim, takže nic extra, ale děkuju za optání. Den ode dne si připadám starší, kor v kombinaci s vousama, který už jsem delší dobu nesundal. Možná, bych s tim mohl něco udělat, ikdyž to zrovna nepovažuju za nějak důležitou věc. Šedivej starej dědek (tak si teď řikám) zjistil zásadnější závady ve svých obvodech. Při pohledu na můj podvozek přichází utrpení (teď nemyslim rozkrok vy dirty mind prasata, tam všechno funguje, sice více méně zbytečně, ale funguje). Mé ctěné, dlouhé nožky už nadále neplánují fungovat a tolerovat mojí lenost a chtějí taky nějakou tu srandu jenom pro sebe. Pan doktor mi oznámil jasnej předpis a já ho budu vehementně dodržovat - každý den vydatná procházka (a když myslim vydatná, tak tu mluvíme minimálně o 5 - 10 km denně, teda snad to budu stíhat). Ikdyž některý věci často a rád odkládám, tak tohle zvládnu a lenost půjde stranou. Když si totiž vzpomenu na tu hnusnou bolest, tak lenost uteče hodně daleko. A až přijde teplejší počasí, tak konečně zas nazuju brusle (pokud je do tý doby seženu) a hned to bude lepší, pokud mi teda do tý doby neupadnou nohy. Každopádně procházky s mým jablečným miláčkem mě vážně bavěj, protože konečně mám kvalitní zařízení na zachycení toho, co vidím. A já jsem na to zachycování hodně úchylnej. Ale řekněte, nejsou to pěkný momentky? :)

Další poznatek, který mi leží v mysli od minulého týdne, kdy jsem zavítal do mého klubového nepřítele jménem Sasazu. Já ten klub prostě nemám rád! Snobárna z toho srší a při pohledu na bar máte chuť udělat to, co už plno návštěvníků dělá - jít se napít z vodovodu na záchod. Já jsem jakožto Pražák zvyklej na cenový extrémy, ale za 0,3L piva chtít 70 Kč? Ještě kdyby to navíc bylo pivo, ale je to posranej Heineken? Jako WTF? Snobové, stejně kurvy vědi, že to člověk koupí...ale nebudu kritizovat, šel jsem tam s tim, že už o tom všem vim, takže mě to nepřekvapuje, navíc jsme měli patřičný warm up, takže v náladě už jsme byli dostatečně. Ale o chlastu teď nebudeme mluvit. Spíš jde o to, co ten klub navštěvuje. Kromě vyvoněných frajírků s čírem a buz buz vzhledem tu je samozřejmě taky dámský protiklad. Tzv. barbie, co si o sobě myslí, že je modelka a všichni se z ní poserou, což se ve skutečnosti moc neděje. O to víc vás zarazí, když se s nějakou dáte do řeči a po chvíli řekne: "Hele, koupil bys mi pití? Tady je to drahý, tak bych ti byla vděčná, já ti ho za to pak vykouřim nebo klidně i něco přidáme, na záchodech by to šlo". Já jsem asi staromódní nebo asi žiju ve špatný době, ale je tahle veřejná prostituce normální? Takhle to teď fakt chodí? Za pití máte šuk? Já teda nevim, mně to moc v pořádku nepřijde. Nejhorší je, že takovej vzorek potkáte na každym rohu a už vás občas popadne zoufalství z toho, jestli vůbec ještě hrozí, že někde čeká nějaká normální holka, co neroztahuje nohy po prvním koupenym pití. Jo a abych přešel spekulacím, pití jsem jí nekoupil (jsem zlej, já vim), frajerky to zkoušely na víc lidech, kamarád říkal, že dostal úplně stejnou nabídku a poslal jí rovnou do prdele. Když jsem ale pak šel na záchod, tak to vypadalo, že se někomu zadařilo dle zvuků. No nic...nebudeme tu řešit nějaký štětiny....Snad jsou ještě někde nějaký normální slečny (kdyby to nějaká četla, tak pořád platí můj starej článek Hledá se žena!!!

Tak to by bylo asi všechno, slibuju, že další blog bude dřív (ne, že by to někoho zajímalo). Témata ale jsou a já mám zas poslední dobou nějakou psavou, tak to musí ven. Zatim přeju pěknej start novýho tejdne. Do konce mě tu máte zpátky.

A na závěr píseň. Vyšlo nový album Hadouken!, který sice nějak moc odbočuje do dubstepu, ale líbí se mi. Asi spíchnu na Nejhudbu recenzi, jestli se překonám. Zatím dám Parazita a budu doufat, že se pánové a dáma brzo vrátí do Česka, protože energii, jakou měla jejich show loni v červnu, to jsem snad ještě nezažil. :)

Blog úplně o ničem (A to doslova!)

Zdrastvujte šmíráci, to koukáte, co? Druhý blog za tenhle týden. No můžu vás ujistit, že tohle až tak dobrý nebude.

Znáte to? Chcete se o něco podělit, něco sdělit, něčím obohatit svět a vlastně nevíte čím? Na mě to přišlo zrovna teď (teda, na mě přišlo víc věcí, ale teď myslím samozřejmě to, co zmiňuju vejš). Prostě jsem si řekl "Hele, někdo ty tvoje žvásty fakt čte, tak co nenuceně napsat nějakou další blogovinu? No co by nebylo. A tak jsem tady a v dnešním blogu si odhalíme taje toho, jak psát něco, co je vlastně nic. Sakra, to zas bude blog za všechny prachy. Tak ok.

Zadal jsem si úkol napsat alespoň tři odstavce, člověk se ani nenaděje a už jeden má. Tajemství psaní o ničem je vlastně velmi jednoduché. Stačí se definovat, co je pro vás to slavné "nic". Ale i to může být dosti zrádná věc. Pro vás to může něco být, ale pro ostatní už ne. Kdybych tu třeba napsal 100x za sebou větu "Miluju Apple", tak když si to přečte nějaký Androiďák, tak při čtení si řekne "To je debil", zavře to tu a už se nevrátí. Je taky dost možný, že to udělá i bez tohodle, protože už jsme cca v půlce druhého odstavce a co jste se dozvěděli? Ano, dozvěděli jste se to, že bych možná měl velmi slušný uplatnění v politice, protože obsahu tu už je jak talentových soutěží v Česku, ale jinak tu není nic. Pomalu jsem se dostal do tak vysoké sebekritiky, že si vlastně říkám, proč v tom vůbec pokračuju, ale tak co, přece už takovou hromadu textu nesmažu.

Ty bláho, třetí odstavec. Bože, co tu mám psát? Psát, že je to vzrušující jak sex vážek nad rybníkem asi nemá smysl, protože psát žvásty do prázdna je spíše zoufalost. Napadá mě, že bych do toho mohl ještě začlenit prvky úvahy, tak jdeme na to..... Jsem zoufalec? Mám si na tuto otázku odpovědět? Položil jsem už dost podivných otázek na to, aby měl tenhle odstavec dost prvků úvahy? Dáme sem ještě jednu otázku před tím, než to všechno zodpovim? Nevim, ne, asi jo a už se stalo. Asi to nebyl úplně dobrej nápad psát tenhle blog, ale což. Berte to jako důkaz, že i nic se dá popsat ve třech odstavcích. V každym blogu jsem se zatím omlouval, že jsem vás připravil o čas a víte co? Teď budu rebel a neomluvim se nikomu! Znáte mě a víte, jak moc velký kraviny dokážu vyplodit, tak už se ničemu nedivte! A máte za to! Jo a taky tenhle blog nebude mít korekturu, protože se mi to nechce číst podruhý. A tak alespoň složim poklonu tomu, kdo to vážně celý přečet, protože už při prvním odstavci se na to mohl vys....kakat. Stejně mám takovej špatnej pocit z toho, že jsem vás připravil o čas a nic si z týhle hromady nesmyslů neodnesete, takže mě napadá nahodit filozofickou otázku....

PROČ DO PR*ELE TY DEMENTI NEUTEČOU???????

Paralelní vesmír a LukeUp v něm

Upozornění na úvod! Článek obsahuje naprosto fantasmagorické žvásty, takže pokud nejste příznivci tohoto stylu, tak dál ani nečtěte.

Čas od času člověk přemýšlí nad skutečnými kravinami. Znáte to, naprosto typická situace: Ležíte v posteli a nemůžete zabrat, tak uvažujete nad všem možném. To se mi poslední dobou stává častěji než bych chtěl a někdy na mysl přijde skutečně solidní porce blbostí. To se stalo třeba včera.

Po spekulacích nad tím, jestli bych jako červenej Angry Bird dokázal sundat co nejvíc zelenejch prasat nebo bych se zbytečně obětoval a prak by ze mě udělal sračku (jak znám svojí štěstěnu, tak můj tah by letěl úplně mimo a netrefil bych nic, ach my smolaři), jsem přešel k fantasmagorii, nad kterou jsem spekuloval asi hodinu (jednou bych fakt chtěl lehnout a usnout bez podivných myšlenkových pochodů tohoto rázu). A o co šlo?

Poznáváte tu fotku? Červený trpaslík, asi netřeba představovat a většina z vás asi tuší, o co jde. Tahle legenda mě přiměla díky jednomu dílu k jasné myšlence - paralelní vesmír. Pokud netušíte, o čem to plácám, tak stručně vysvětlím. Jde o to, že někde tam v onom paralelním vesmíru existujete, ale vlastně úplně všechno je obráceně oproti tomu, jak to je teď. Dám příklad: V týhle realitě máte malíček na noze, který je křivý a hnusný, v paralelním by se ten malíček mohl ucházet o titul Miss malíček na noze a vyhrál by. Chápete, o čem to teda je? No a když jsem k této myšlence došel, tak jsem si sestavil svoje já oné paralelní zóně. Jak by teda vypadal paralelní LukeUp? Budu poznamenávat jenom toho paralelního, ze kterého si snadno protikladem odvodíte současného. Ostatně někteří z vás mě znají, takže netřeba nějak zvlášť popisovat moje já žijící v této realitě. Tak, jdeme na to a jdeme ze sebe udělat idola.

 Tak vezmeme ty věci, co bych paralelce asi záviděl. Ty zmetku, pravděpodobně máš menší nos a zajímavější obličejový rysy. Asi máš i jiný oči, ale upřímně, to ti fakt nezávidim, protože moje modrý jsou asi tak jediná věc, se kterou jsem spokojenej. Odhaduju, že budeš měřit tak okolo 160 a možná budeš trpaslík nebo hobit. Bolavý záda jsou ti cizí, jsi hubenej a udělanej proutek. Hádám, že nějakej ten bicák nebo jiný svalový proporce budou taky na denním pořádku. Dá se asi předpokládat i to, že když by se Borat ptal na instalaci Kundolapu, tak by prodavač aut řekl "A nechcete tam místo toho LukeUpa? To je lapač, o kterym se vám nesnilo." A co by na to řekl Borat? Samozřejmě, že by ho chtěl!

Dá se odhadnout taky fakt, že paralelka bude hodně oblíbenej, když přijde na nějakou akci, tak je středem pozornosti, co den, to jiná známost a opačné pohlaví z něj bude hotový. Sezení doma a nudu nebude mít ve slovníku a asi bude i pěkně v balíku. Tento společenský a velmi oblíbený jedinec ví jak žít. Zcela určitě nepije, ale za to se topí v drogách, takže se dá tušit i to, že dlouho nebude v balíku, ale v pořádnejch sra*kách. Pravděpodobně bude mít filcky a jiný nemoce, který se šíří od chuje, takže tos moc nevychytal, kámo. Vlastně ti i pomalu přestávám závidět.

Tenhle jedinec pravděpodobně nemá vkus ve věcech jako je hudba a jiný značky. Z muziky poslouchá výhradně Tokio Hotel, Justina Biebera a US5, víc toho nezná, protože Markéta, kterou klátil v pondělí je ujetá na Bieberovi, úterní rychlovka s Klárou taky nepřinesla žádný ovoce, protože ta miluje Jonas Brothers a to bylo moc i na něj, středeční Andrea ho naučila poslouchat Tokio Hotel, kteří hráli celou noc, zatímco se řádilo na vodní posteli, kterou si nechal dovézt z Uzbekistánu. Jelikož Lucku ve čtvrtek fakt chtěl, tak jí nakecal, že je velkej fanda US5 a za tu noc je naposlouchal natolik, že se vážně stal jejich fanda, páteční štace byla fatální chyba a čtyřicetiletá Romana, která poslouchá Věru Bílou byla moc už i na něj, takže tolik hudebního vkusu. Dá se předpokládat, že Pavel, který se už dlouho chystá využít chvíle, kdy bude můj paralelní dvojník zdrogovanej, taky nepřinese žádný převratný světlo do hudebního povědomí, protože poslouchá Guettu. No jo, má to chlapec nabitý...ale tak rozšíří si jiný povědomí....nebo teda Pavel mu ho rozšíří.....to povědomí...no možná i něco jinýh....pryč od toho.

Dá se taky očekávat, že používá mobil s androidem nebo nedej bože windows mobile, tak to už je fakt na facku kamaráde! Představoval bych si tam ve vesmíru za duhou trošku lepší reprezentaci!

A když to vyženeme do totální absurdity, tak pak zjistíme, že když totální sestava protikladů, tak tu chybí jeden zásadní. Že vlastně nemáte chuje, ale pekáč. JO! V paralelním světě jsem sexy ženská! Ostatně, když si některý ty body teď přečtu znova, tak to dává smysl!  No myslim, že už bylo toho fantazírování dost, kor, když na konci toho všeho je ženská. Moje pošramocená mysl to už balí, pokud to někdo dočetl až sem, tak upřímně obdivuju to, jak moc se asi nudíte.

Ještě zbývá vyřešit, jak by si paralelní osoba říkala. Jelikož je to teda slečna (spíš teda pořádná ku**a, ale což, možná jí přece jenom trošku závidim.) LukeUp by v paralelce mohla asi být LucyDown. Co to down v případě týhle přezdívky znamená si snad radši ani nechci představovat. Tak se měj fiktivní Lucy a doufám, že zůstaneš fiktivní navždy, svět na tebe neni ještě připravenej. LukeUp končí s dalším blogem o ničem, zdarec!