Poprvé to stojí za to

Tak jsem si zase řekl, že něco spíchnu. Při pohledu na nadpis je mi jasný, že někdo si to spíchávání vyložil zase podle sebe. No já mám svědomí čistý, ale ty, milý čtenáři, ty seš pěkný prase, protože tohle je seriózní blog (ostatně, to už musí jistě pravidelný čtenář vědět).

O čem to dneska bude? Zase jsem nabral nějakou inspiraci, když jsem byl mezi lidma (jsme sice dost podřadnej druh, ale občas, když tenhle druh pozoruju více, přiučím se zase něčemu novému). A právě o tom novém to dneska bude.

Internetový seznamování, o tom to dneska bude. Proč? Je to v módě. Proč? Vytáhnul to na mě kamarád, který byl tímto způsobem nepolíben, ale přesto to zkusil. Výsledek? Naprostá tragédie. :D Ale nebudeme se tu smát mému kamarádovi, protože si živě dokážu představit, jak si myslel, že to bude probíhat. Ostatně já ani tak nechci řešit balení slečen přes internet. Spiš to chci vzít tak nějak od Aše po Žatec. Ostatně proč hledat jenom ženský? Ne, teď skutečně nenaznačuju nic o svojí orientaci a ani se k ničemu nechci přiznávat, jenom chci říct, že dobrej kámoš taky není od věci.

Vrátíme se k prvopočátkům, které se datují tak o 9 let zpátky. Vlastně dost přesně 9 let zpátky, kdy tehdá ještě mladého, nešedivého a perspektivního Lukapa napadlo, že by si mohl založit účet na velmi populární chatovací stránce Xchat. Lukap měl totiž skutečně blbou základku, kde neměl motivaci k tomu, aby tam vůbec chodil, natož aby se tam měl s kym normálně o čem bavit. Tak když se doma objevil počítač, nějak jsem narazil na tuhle možnost a závislost byla na světě. Přezdívky některých si pamatuju dodnes a byla to teda zatracená závislost. S některými se táhla sálodlouhá debata od odpoledne do večera skoro denně. Po podrobnějším zjištění jsem dokonce zjistil, že někteří nebydlí ani tak daleko. Zhruba po roce už jsem začal koketovat s myšlenkou, že by možná nebylo od věci taky někoho konečně poznat. S tim jsem si skutečně ale jenom pohrával, protože jsem byl zbabělec a představa, že se sejdu s někym, koho ani neznám, tak ta mě spíš děsila. Kor když jsem nepatřil mezi nejhovornější jedince. Věci ale prostě vyplynou a člověka postavěj před hotovou věc. Jedna slečna po mně chtěla, jestli bych jí nesehnal nějaký CD (byl jsem v tý době boss s vypalovačkou, to neměl jen tak někdo!), tak jsem kejvnul a řekl, že jí je přinesu. Trpce jsem toho pak litoval, protože strach stoupnul neskutečnou silou. Nehovorný Lukap se setká s někým, koho vůbec nezná. Proboha! Ty debile, na cos to kejvnul! Co s tim teď! No prostě tam půjdeš a nějak to uhraješ! Doprdele, nemůžu dejchat, uh, du blejt, ne, jíst nebudu ani náhodou.

Přišel den D, nikomu jsem ani nic neřikal a vyrazil. Doufal jsem, že pořekadla o tom, že internet je plnej úchyláků není tak úplně pravdivá záležitost. Mamíííí, že neeeee??

Došel jsem, sednul na lavičku a čekal. Nikde nic, nakonec se ale objevila sympatická slečna, se kterou se i dalo mluvit. Já se překvapivě taky chytal, ale přiznám se, že jsem měl štěstí, že byla hodně ukecaná. Pak by to bylo asi horší. Další zkušenost na sebe nenechala dlouho čekat. Tam už to bylo sice trošku horší, ale člověku to taky něco dalo. Učil se, jak s neznámou osobou začít fungovat. Překvapivě to šlo dobře a nervozita opadávala s každým dalším setkáním. V mnoha ohledech to šlo i líp, než jsem původně měl v plánu. Zkušenosti jsou to ale stejně cenné, ikdyž jsou (teď už to můžu říct s čistým stolem) špatné.

Z chatů a všelijakých webů se to pak vyvinulo ke svévolnému seznamování s lidmi, kteří mají stejné zájmy, nemají co dělat, nebo prostě hledají kamarády na posezení někde venku, v hospodě nebo si prostě chtějí jenom vyměnit pár písmenek, když jsou u počítače. Troufám si tvrdit, že teď už jsem v tomhle ohledu natolik zběhlý, že mě žádná osoba, kterou neznám, nedokáže překvapit natolik, že bych dopustil trapnýho ticha, které bylo vždycky největším strašákem u tohodle navazování kontaktů.

Když to shrnu. Všechny ty sociální sítě a podobný ptákoviny člověku hodně daly a hodně vzaly. Já jsem spíš pro ty plusy, ikdyž to, co ke mně něco dokázalo zavát, to taky teda stálo za všechny prachy. No ale spolužáci ze školy, to byla přechodná záležitost a zůstalo jenom těch pár nejvěrnějších (ty naštěstí stojej za to) a lidé, se kterými jste se spojili díky všemožným sítím, ty tu jsou teď. Někteří už dokonce pěknou řádku let a za to jste rádi, že fungujou a vydrží to s takovym případem takovou dobu (zdravím především do Pardubic). Uvidíme, kam ještě starého Lukapa vítr zavane. Než ale nabírat nějakou významnou kvantitu lidí, kterým budete za chvíli zase u prdele, tak radši zůstanu u těch stávajících, kteří se na vás při první příležitosti nevyserou (zdravím 80% spolužáků/spolužaček a jejich větu "No určitě se musíme pak ještě někdy sejít, že už spolu nechodíme do školy neznamená, že někam nezajdeme").

Po obrazu toho úchyla jsem ztratil nit a vařil z vody, takže s tim textovym průjmem nejsem spokojen a nehodlám tomu dělat korekturu, ostatně jako vždycky.

Jo a bacha na úchyláky, přece jenom někde za počítačem asi čekaj. Ten dolní obrázek to hezky ohraničuje, takže až po něj to stojí za prd......prdel?

Asi to chce na závěr tématickou píseň....tak tu je.

Mimochodem, je 7340 prochatovanejch hodin na Xchatu hodně? Jak jsem tam mohl tak dlouho vydržet, to je mi dneska fakt už záhadou. Di do prdele Xchate, je dobře, že už chcípeš.