Když se naplní nejhorší obavy...

Čtyři roky od poslední aktivity na blogu naznačují, že už ho vážně moc nepoužívám. Upřímně, když se rozepisuji u tohoto příspěvku, byl bych radši, kdybych ho ani používat nemusel. Zatímco příspěvky níže jsou spíš výplody z nudy, tentokrát je to vážnější. Měl jsem to tak vždycky, tak to chci zkusit i tentokrát. Když mě něco trápilo, prostě jsem se z toho snažil vypsat a nebylo to úplně s cílem, že si to někdo někdy přečte. A co mě trápí?

Je to závažné, táhne se to dlouho a způsobilo to neskutečnou bolest mně i mým blízkým. Vždycky jsem se něčeho podobného děsil a tak samozřejmě klasická reakce je to, že se to stalo i nám. Když jsem ještě bydlel u rodičů, tak máma kdykoliv v televizi slyšela o tý bestii zmínku, oklepala se, řekla fuj a s hrůzou v očích změnila téma/přepnula program/otevřela jinou stránku. Bohužel, tak snadno s ní neskončíte, když už za váma dorazí na návštěvu a když mi 2 roky zpátky jednou máma zoufale volala, že dorazila i k ní, nevěděl jsem, co budeme dělat. Jak to chodí? Co teď bude? Otázek bylo hodně. Zoufalství ještě víc. Po prvotní panice jsme se pokusili nad to všechno povznést a odhodlaně vyrazit s tou sviní do boje s jasným cílem. Zdravým cílem. Šest chemoterapií roztažených na šest měsíců. Bude vám po nich zle, přijdete o vlasy, nebojte se, bude to dobré. Mamka je pesimista, takže přesvědčit jí o tom, že to bude dobré nebylo zrovna jednoduché. Když se to v rámci možností povedlo, nastala krize číslo 2. Bez vlasů? To nedám, co budu dělat? Mám dlouhý vlasy už odmala a teď nebudu mít nic? Bylo to další přesvědčování, že vlasy dorostou a hlavní je, aby byla zdravá. Začalo hledání paruky, která by přišla v úvahu. Ženský element nezklame ani v této situaci. Máma prošla snad desítky obchodů a správnou a vyhovující stejně nenašla. Po prvních dvou chemoterapiích pochopila, že bohužel bude potřeba, tak snížila své nároky a nakonec si konečně vybrala. Byla hezká. Hodně lidí ani nepoznalo, že je to paruka. Bylo vidět, že jí to zlepšilo náladu, což potěšilo i mě, že se zase usmála. Tedy v rámci možností, než to chemický svinstvo ukázalo svou druhou tvář a pravidelně s odmlkou tří dnů po jí bylo neskutečně špatně. Byl to strašný pohled, ale bohužel to takhle prý je a nic s tím nejde. Po šesti měsících a šesti dávky svinstva, co vás ničí přišel toužený okamžik, kdy to mělo skončit. Skončilo, nálezy jsou prý pryč. Při květnu dobrá zpráva. Naděje se zas objevila a vypadalo to, že všechno bude zas dobrý.

Mamka byla spokojená, vlasy už dorůstaly a velký kámen spadnul všem ze srdce. Bohužel pouze do listopadu, kdy máma šla na kontrolu a tam na CT objevili, že se opět nějaké svinstvo vevnitř tvoří. Zoufalství se vrátilo na všech stranách, objevilo se plno poraženeckých řečí o tom, že už to snad ani nemá cenu si to celé projít znova a pak si poslechnout, jak to zase nemá cenu. Snažil jsem se, co to šlo a nakonec se mi podařilo zvrátit blbý nápad všechno vzdát a ještě ten den si mamka řekla, že si alespoň koupí novou paruku, ať má nějakou změnu. To jsem podpořil a vybíral s ní. Proběhla tedy další operace a bylo připraveno dalších 6 dávek chemoterapií. Údajně hlavně na zaléčení a mělo by to být všechno v pořádku, protože tam nic závažného nevidí. Máma měla trochu jiný názor, měsíc po operaci jí strašně začaly bolet záda. Doktoři to moc neřešili a vypadalo to, že vzhledem k tomu, že jejich oblbováky moc nezabírají, tak ani moc nevědí jak. Takže mezi chemkama honili mamku od čerta k čertu, aby bolest nějak vyřešili. Ať už šlo o chirurgii, neurologii, dokonci i psychiatrii, nějaký chiropraktik taky proběhl, výsledek byl většinou stejný, všude vyfasovala krabičku čehosi na bolest, takže si mohla udělat přímo koktejly z prášků na bolest, což už pak samozřejmě nechtěla, protože už tak měla té chemie dost. Byla poslaná i na CT, magnetickou resonanci, centrum bolesti a nikdo žádnou příčinu té bolesti, která byla prý občas k nevydržení, neobjevil.

Posuneme se na květen, kdy mámě po poslední šesté chemce bylo oznámeno, že chemoterapie nezabrala, ale ať se nestresuje, že vymyslí jinou, která bude silnější a účinnější, ale že musí nabrat, aby měla alespoň 50 kilo, aby mohla léčba začít. Zoufalství popisovat nebudu, vyčerpání taky ne, ale když pominu řeči typu, že teď už to asi vážně nemá cenu, tak to nevzdávala. Akorát začínala mít obavy, že už někomu doktoři řekli něco víc a my jí to nechceme říct, aby se nestresovala. To naštěstí nebyla pravda. Teda zatím. To se bohužel změnilo v červnu, kdy po druhé chemoterapii z třetího koloběhu byla bolest zad tak neúnosná, že jí táta vezl v noci na pohotovost. Tam už bohužel ten moment, kdy si vás vezmou bokem kvůli stavu pacienta nastal a tátovi tam doktorka vysypala, že na CT odhalili, že rakovina postoupila do kostí, což je bohužel příčina těch bolestí, konečná a nelze pokračovat v léčbě. Co vám budu povídat. Zjistil jsem tuhle zprávu týden před svojí svatbou a sesypal jsem se jako domeček z karet. Všechna naděje zhasla, všechno to bylo k ničemu. V ten moment vlastně vůbec nevíte, co teď dělat. Prostě víte, že happyend nepřijde a end je blíž, než jste si v těch nejčernějších myšlenkách představovali. A vy musíte dál hrát, že je všechno v pořádku a bude, protože jinak by to bylo ještě horší, kdyby něco tušila. Chodil jsem tak do nemocnice a doufal, že alespoň tu svatbu nějak zvládne. Léčba skončila, všechno ukončili a máma dostávala po šesti hodinách injekce Morphinu, pro který jsem chodil do lékárny. Asi to naštěstí moc z vás nezná, ale tyhle silný opiáty vydávají ve speciálním režimu, dostanete recept s modrým pruhem, který upozorňuje, co vlastně jdete vyzvedávat za silný opiáty a tak lékárnice na vás v první řadě kouká jako na potencionálního feťáka a když ověří totožnost, tak se tento pohled změní na soucitný pohled, který jasně říká, jakou věc vám vlastně dává do ruky. Sedávali jsme v nemocnici na balkóně a pro mamku i přes to všechno byl hlavní problém to, že nemá na svatbu pořád žádný šaty, takže jsme tam celé odpoledne hledali, kde by co našla, když náhodou měla na něco chuť, skočil jsem pro to, protože to byl vzácný okamžik, jelikož ona na sebe nikdy moc nemyslela a radši všechno vždycky dala ostatním než aby si to vzala sama. Už jsem jí tu její přílišnou dobrotu často vyčítal a tak alespoň v posledních měsících šla do sebe a fakt si i řekla, když něco chtěla. Tak jsme si ty balkónový chvíle užívali, řešili všechno a já se koukal kolem sebe, jak i ty ostatní lidi na onkologickém oddělení, kteří často dokonce i věděli, kolik času jim zbývá, srší optimismem a nic nevzdávají. Zlepšilo to náladu i mně. Bohužel jenom do chvíle, než se blížil čas, kdy vyprchávala injekce Morphinu, to už bohužel bylo vidět, že mamku začíná všechno bolet a už dlouho nevydrží sedět, tak jsem vždycky řekl, ať si už jde radši lehnout a že přijdu zas zítra hned, jak to půjde. Zezačátku jsem opustil oddělení a už ve výtahu jsem musel nasadit brýle, protože tahle přetvářka byla strašně těžká a emoce jsou v tomhle případě venku takřka hned.

Byl čtvrtek, dva dny do svatby, mamku pustili do domácího režimu s tím, že bude domu jezdit pečovatelka a dávat injekce co 6 hodin. Pro mamku jsme přijeli a bylo vidět, že její stav je zas tak nějak na houby. Vyzvedl jsem další dávku receptu s modrým pruhem a soucitné pohledy jako bonus a jeli jsme domu. Už jsem viděl, že svatba bude hořkosladká a bál se čím dál víc, že tam na to budu sám. Renča mi byla celý ten týden neskutečnou oporou a říkala, že to klidně odložíme. No jo, jenže to nešlo. Udělat to, tak by to bylo buď velmi podezřelé a máma by hned věděla, že je něco špatně a hlavně někde tam vzadu byla obava, že kdyby se to oddálilo, tak už se šance, že by tam mohla přijít snížila ještě víc, protože vidina na zlepšení skutečně nebyla. S díky jsem odmítl a nadále doufal, že třeba alespoň chvíli její účast vyjde. V pátek jsem doufal ještě míň, měla strašný bolesti. V sobotu jsem měl jet k nim s tím, že se od nich pojede do Průhonic, tak jsem se ráno úplně bál zavolat a zjistit, jaký je stav. Naštěstí zapůsobila nějaká vyšší moc a mamce bylo dobře, snad nejlépe, co v posledních dnech šlo. Všechno klaplo, dovedla mě k oltáři, s menší pauzou vydržela i na hostině a fungovala skoro celý den. K večeru už bylo vidět, že únava přichází a tak se rozloučila. Bylo vidět, že má radost, že to nakonec vyšlo. Já měl taky. A strašnou. Vyšlo to, byla u toho a snad si to i užila. Navíc jsem splnil i úkol, co jsem si vnitřně dal, jelikož jak já, tak mamka jsme vždycky byli odpůrci focení, což má za důsledek to, že nemáme skoro žádný fotky. Což vás najednou strašně mrzí a tak ikdyž víte, že tyhle budou mít hořkosladkou pachuť, protože na ní vždycky uvidíte, jak v té době už byla zžíraná tím svinstvem, tak si řeknete, že přece jenom máte alespoň něco a když tam navíc vypadá šťastně, tak se to vynuluje. Foťte se se svými blízkými častěji, ať tohle pak nemusíte řešit.

Pak už se stav bohužel dost horšil, ale pořád tu byla sem tam nějaká světlá chvilka. Navíc po kontrole zjistila, že jí z důvodu těch bolestí nechtějí vzít na další chemku, tak rázem byla podezřívavější, že už určitě něco víme a nechceme jí to říct. Měla bohužel pravdu, ale těžko můžete někomu takhle na férovku říct, že léčbu už ukončili....No, ve čtvrtek 21. června mi mamka volala, jestli bych jí mohl skočit do Krče pro recept na další Morphin, že už jí dochází. Pominu to, že přestože tam den předtím volala a recept měl být v kartotéce připravený, tak jsem tam čekal 2 hodiny čistýho času, než mi ho někdo napíše, to vem čert. Vyzvedl jsem a jel jsem za mamkou domu. Ležela, říkala, že dneska to za moc nestojí, chvíli jsme se ještě bavili o všem možným a domlouvali se, jak o víkendu přijdu a něco vymyslíme nebo půjdeme alespoň na zahradu. Souhlasila, dal jsem jí pusu a říkam, ať se drží a že jí mám rád a ať mi kouká psát, jak jí je. V pátek nekomunikovala, tak jsem si říkal, že asi odpočívá, prý měla v pátek fakt velký bolesti, tak telefon bylo asi to poslední, co jí zajímalo. Bohužel se ale v sobotu ukázalo, že ve čtvrtek jsme spolu mluvili takhle normálně naposled.

V sobotu mi volal táta, že když šla máma ke dřezu, tak sebou bohužel sekla a vůbec se nezvedala, zavolal rychlou, ta jí převezla do Krče, kde už její stav znali, ale radši byla poslaná na akutní CT, aby zjistili, co se stalo. Následně si tátu vzali bokem a řekli mu, že jsme se z kostí dostali ještě dál, rázem už se tvoří nádory i v hlavě. Do toho všeho měla epileptický záchvat a jelikož nemohla hýbat pravou rukou, tak podle všeho i malou mrtvici. Sečteno, podtrženo, tohle všechno mělo za následek to, že mamka najednou nemohla mluvit a tak nějak už vlastně nic. Navíc, co jsme zjistili zpětně, tak celý víkend nedostávala Morphin, prý o tom na jiném oddělení neměli šanci vědět, takže byla v naprosto strašných bolestech. Což vysvětluje to, co jsme v neděli viděli, když jsme přišli na návštěvu, naprosto mimo, jenom hluboce dýchala a nebyla schopná ničeho. Přiznám se, že ten pohled jsem nedal, musel jsem vyběhnout na chodbu a brečel jsem jak malej spratek. Ostatně když jsme vyšli pak ven, brečeli jsme s bráchou a tátou všichni. V týdnu se naštěstí její stav zlepšil, protože začala dostávat Morphin, nicméně bohužel nám bylo oznámeno, že lepší to nebude a spíš naopak. Když jsme šli na návštěvu v úterý, tak už vnímala, byla při smyslech, snad i bez velkých bolestí, pozorovala, poslouchala a pohled to byl lepší. Leč teda rozhodně stále strašný. Bylo nám oznámeno, že jí budou muset přesunout do hospicu, protože v tomto stavu už s ní bohužel nejde nic dělat a doma si s ní v tomhle stavu nemáme šanci poradit. Další rána. Převoz se tedy domluvil na pondělí, 9.7. na Spořilovský hospic. Ten má bohužel nepříjemný přídavek v tom, že loni tam zemřela babička. Ta by chudák asi koukala, kdyby věděla, že rok po ní tam skončí její dcera..

Aby toho nebylo málo, tak mě sundal nějaký bacil, takže jsem tam týden vůbec nemohl, abych mámu nenakazil to by jí asi moc nepřidalo, tak jsem poslouchal jenom reporty od táty a bráchy, jak to všechno vypadá. Když jsem tam konečně dorazil, tak přesto v jak špatném stavu už byla, tak se vždycky na chvíli probrala a snažila se i něco říct. Občas to vyšlo, ale bohužel nic extra smysluplného to nebylo. Napila se, i při krmení se úplně nevzpírala, občas se usmála, sledovala, jednou si dokonce řekla o pusu, pohladila mě po hlavě, většinou ale bohužel bědovala a nebo řekla i fráze jako "já umřu" nebo "to už nemá cenu". To nikomu moc na optimismu nepřidalo a bolelo to ještě víc. V neděli nevíme nikdo, co se stalo, ale celý den nespala a i přes zdvojené dávky Morphinu po čtyřech hodinách prostě nezabrala a pořád se snažila komunikovat. Byli jsme tam od rána do odpoledne, pak trochu zabrala. Táta řekl, že sjede domů a pak se ještě vrátí. Pak mi od mamky volal, že vůbec neví, co s ní, že je strašně neklidná, křižuje se a že je to hodně špatný, okolo deseti dostala něco na uklidnění a konečně usnula. V pondělí jsme přišli a ošetřující říkala, že celý den spí. Seděli jsme tam, koukali, stav už skutečně hrozný. Byla z ní kost potažená kůží, už neměla sílu ani zavřít pusu a oči, takže spala takhle. Pohled, který člověku hrne slzy do očí jenom se na ní podívá, kor když si uvědomí, jak rychle dokázala takhle sejít díky tomu svinstvu. Po chvíli jsme šli, bohužel to nemá moc cenu tam být. Ani v úterý a ve středu se nic nezměnilo, ve středu mi ráno volal táta, že mu doktorka řekla, že z praxe bohužel ví, že v tomhle stavu už to bývá otázka pár desítek hodin. Vy už jste tak emočně otupělý, že jste s tím bohužel smířený, přestože vás to mrzí a strašně bolí tohle slyšet. Tentokrát se bohužel doktorka nepletla a čtvrtek ráno se nesl ve znamení telefonátu od táty, že mu ráno volali zprávu o tom, že máma bohužel deset minut po půlnoci svůj běh na ne zrovna férové trati dokončila...

Tak tu tak sedím, přemýšlím a říkám si, že to není fér. Ať už to vezmu z pohledu toho, že 55 rozhodně nebyl vysoký věk, který by měl být konečný nebo z toho, že přijít o mámu takhle brzo je ještě víc nefér. Nehledě na to, že bráchovi je 21, což to je ještě horší a obdivuju ho, že to relativně statečně zvládá, protože on na mámu byl hodně fixovaný, někdy až moc. Plno jsme toho nestihli, těšil jsem se, jaká bude úžasná babička a bude přesně taková ta typická, co bude svoje vnoučata rozmazlovat nebo že se konečně podívá k moři, jak jsme si slíbili, až tu svini porazí, když to dřív nějak nevyšlo. Nic už neklapne, odešla, už nic nedoženeme a nestihneme. Strašně to bolí a ještě víc mě to všechno mrzí. Snažil jsem se, co to šlo, ale k ničemu to nebylo. Doufám, že jsem alespoň ty poslední roky nějak zpříjemnil a zlepšil, jak to jenom šlo. Vědět, že už jich moc nebude, snažil bych se mnohem víc. Bolí to hlavně protože jsme k sobě měli vážně hodně blízko po všech směrech a i každý vždycky říkal, že jsem celá máma jako povahově, tak i podobou.

Nejhorší jsou ty věci okolo, vy se v tom topíte a do toho se začnou ozývat hlasy, že musíte nějak vyřešit majetek, dědictví, pohřeb, všechny ty účty, služby, tarify a další kraviny, ke kterým se nedostanete. Já chápu, že mamka pořád doufala v to, že bude v pořádku, ale tak nějak podvědomě mohla alespoň někde mít sepsaný všechny hesla, přístupové údaje a další věci, i já to mám v obálce napsané, nikdy nevíte, co se může stát a pak nikdo neví, co má vlastně kde hledat. Kdybych náhodou neznal její heslo od mailu a od telefonu, tak nezjistím ani to, že T-mobile už chystal penále za dvě nezaplacené faktury (obdivuju jejich tempo, když se jednou zpozdíte s platbou, šmejdi). Nezbývá než doufat, že zatím je všechno v pořádku. Člověku to pořád tak nějak nedochází, neuvědomujete si, že když přijdete k nim, že už vás tam nikdy nepřivítá, nebude vám celý den nikdo vnucovat co hodinu něco k jídlu, už to prostě nikdy nepřijde. Místo toho vás čeká něco, co jste si ještě před rokem říkal, že už teď dlouho nechci zažít, natož řešit. Ano, v horizontu posledních asi pěti let to byla dávka tří pohřbů. Je to smutné, ale člověk si tak nějak řekne, že s věkem 70+ to je bohužel reálné. Že ale rok po babičce odejde mamka by mě nenapadlo ani v nejčernějších představách. Nebudu si hrát na optimistu (to by mi stejně většina lidí, co mě znají, nevěřili), když mi poprvé volala s tím, že jí našli nádor, tak mi hned na mysl ten nejhorší scénář vyskočil, ale pořád jsem si říkal, že přece nemůže být hned tak zle a že pořád někde čtu, jak se z toho ten a ten dostal a žije si dál klidným a spokojeným životem. K tomu jsem se upínal. Moc jsem si tenhle scénář přál. Hlavně mamce jsem ho přál, protože to sice zní asi jako klišé, co každý řekne o svém rodiči, ale já jsem vážně obětavějšího člověka neznal. Ona udělala pro každého první a poslední a nečekala za to nic. Nejsmutnější na tom je, že za to ani nic většinou nedostala. Vždycky dávala sebe až na poslední místo, což jsem jí vždycky strašně vyčítal, protože vždycky se najde moment, kdy musíte být trochu sobec. A takhle se vám za to všechno někdo odvděčí. Skončíte takhle. Jestli jsem někdy něco považoval za nefér, tak tohle svinstvo...

Asi už jsem na konci. Co vám budu povídat, lehké to není. Už jsem to musel dost lidem oznámit a vlastně ani nevíte, co čekat za odpověď a jak na to všechno reagovat ať už jako příjemce nebo odesílatel té zprávy. Je to zkušenost, kterou nechcete, ale stejně jí získáte, jenom vnitřně všichni doufáte, že co nejpozději to půjde. Já na to ještě nebyl ani trochu připravený, ne, že by se na to připravit šlo, ale od jistého věku si tu možnost začnete připouštět, jako třeba u prarodičů. Tady tomu tak nebylo. Přiznám se, že celý ten poslední měsíc mě psychicky tak vyšťavil, že kdybych dělal v dole, tak asi budu míň unavený. Naštěstí mám okolo sebe pár lidí, kterým jsem to břemeno svěřil a pomohli mi alespoň občas přijít na jiné myšlenky a všechno na chvíli uklidit do pozadí, jinak bych se asi zbláznil. Nehledě na mou úžasnou ženu, která se svojí manželské role "i ve zlém" musela uchopit rychleji, než by kdokoliv vůbec mohl tušit. Přiznám se, že tu nemít, tak teď jsem asi v mnohem horším stavu. Ale stihnout za měsíc a půl po svatbě hned takovou zkoušku, to je taky pěkně na houby. Člověk si říká, jak si ty první měsíce v chomoutu užije a všechno bude krásný, což si taky myslí všichni okolo a nechápou, proč tomu tak vlastně není. Tak teď to třeba pár lidem taky dojde.

Mami, já už jenom doufám, že jsi odešla bez zbytečných bolestí a že teď už je ti lépe, pozdravuj tam nahoře babičku i dědu, nikdy na Tebe nezapomenu a věř, že nám tu všem budeš strašně chybět, snad nás tam nahoře budeš hlídat....

A na závěr jsem vytáhnul ze šuplíku ještě track, který mi podkresloval skoro celé tohle psaní, ale na náladě nepřidá. Ostatně ne nadarmo je u něj jako top komentář: "Jestli vám někdo chybí, neposlouchejte to, zlomí vám to srdce."

💔💔💔 R.I.P. 19.7.2018 0:10 NEVER FORGET💔💔💔

Jestli jste to někdo dočetl až sem, tak vám děkuju a snad se sejdeme za nějaké příjemnější situace...